Říjen 2014

[tři symbolicky položené tečky]

26. října 2014 v 19:33 | brusinka |  originální tvorba
pod jazykem se mi občas vytvoří kámen na kterém se dusím a kdykoliv nehraje hudba, slyším v hlavě jenom ((smrt, smrt, smrt, smrt, smrt))
občas se na někoho podívám a vidím je mrtvé
jako nějaká zvrácená superschopnost, ale myslím, že s touhle svět nezachráním
deprese s psychotickými příznaky, zní diagnóza ale já jsem si celkem jistá, že ten chlap na mě doopravdy zíral zpoza dveří
a že sám ďábel běžel vedle našeho auta v maďarsku
a asi mám iluze
napíšu lidem, kteří mi nikdy neodpoví a pak si připadám jako ještě více prohraná bitva
zapálím svíčky a píšu si deník a nemělo by to být tak namáhavé zvednout se z postele a něco dělat
pod žebry se mi hromadí voda, asi se utopím
nechci teď úplně umřít, takže léky asi zabraly, ale pořád jsem mrtvá
zamilovala jsem se do odrazu v zrcadle
nikdy se v něm nevidím, necítím spojení s osobou na povrchu toho skla, je to zvláštní
občas se podívám a vidím dívku občas chlapce a občas ani jedno a nedává mi to smysl, ale jsem s tím smířená
tenhle post nemá smysl
ani můj život

NANOWRIMO

26. října 2014 v 19:18 | brusinka |  brusinčiny kecy
uh brusinka je poslední dobou nějak hodně ukecaná, ale vyslechněte mě!
jde o nanowrimo, napsání 50000 slov během listopadu! šílené? možná. nemožné? sotva.
je to hrozná zábava, jsou tam skvělý lidi, úžasná motivace atd atd.
good luck <3

věc je v tom

16. října 2014 v 21:27 | brusinka |  originální tvorba
její ruce se netřesou když řekne že lidi s poruchou příjmu potravy se nechtějí uzdraavit

její žebra nevisela skrze její kůži
hrozíc probodnutím

její srdce bilo pravidelně

celé mé tělo se klepalo a má mysl též a můj nepravidelný pulz hučel mýma ušima když jsem zvedla ruku a řekla:

"věc je v tom,
že mi byly tři roky když jsem jela ke svým příbuzným do bosny a oni nastřádali peníze aby zařídili velkou hostinu a já snědla celé 2 kila jehněčího a ani mi to nebylo líto protože chutnalo dobře

věc je v tom,
že jsem dojídala zbytky po své rodině a strávila jsem většinu času jídlem

věc je v tom
že mi bylo osm
jedla jsem dvakrát více dortíků než má sestra, ale jí bylo řečeno že bude tlustá pokud nepřestane se sladkostma

věc je v tom,
že mi říkali kost, kostra, smrtka
vážila jsem 20 kilo na začátku střední

věc je v tom že jsem snědla cokoliv nezávisle na chuti a jedla a jedla a jedla a jedla a

jedno ráno jsem zvracela
ne protože bych chtěla
prostě se to stalo

a pak zase
a zase
a zase

a budila jsem se v 5 ráno a třásla se v chladném vzduchu, čekala až přijde nevolnost a ona přišla a dusila mě a já zvracela a pak jsem šla do školy a předstírala že jsem v pohodě

(ale nebyla jsem)

přestávala jsem jíst, pomalu a pak najednou jsem ani nesnědla krajíček chleba denně protože chutnal jako popel a věděla jsem že ho stejně zase vyzvracím a když jsem otevřela lednici začala jsem brečet protože tu nebylo nic co bych chtěla jíst co by vypadalo chutně a

máma mě dovezla do nemocnice
teda vzaly jsme si taxík a celou cestu mi bylo špatně a měla jsem hlad

první den tam jsem snědla 3 sousta chleba a vypila 2 loky vody

ráno jsem zvracela dvakrát za sebou a bylo to poprvé co jsem se zhoršila a cítila jsem že už nikdy nebude nic v pořádku
k snídani jsem si třikrát kousla do housky a byla jsem tak plná že se mi chtělo brečet
k obědu tři lžíce ovesný kaše
chutnala jako cement

třetí den sestřička řekla že musím začít jíst piškoty protože jinak mě zaháknou na kapačku
vyděsilo mě to a tak jsem vzala pytlík a začala je jíst jeden za druhým a brečela jsem a byly slané mými slzami a sestřička přišla: nemusela ses nutit nemusela se

máma přišla a já brečela vždy když odešla
koukala jsem na kostel v žlutém světle a chtěla jsem být tam

přišla za mnou psychiatrička
klepala jsem se a ona mě nechala říct dvě věty a diagnostikovala mě s depresí a chtěla abych chodila na skupinovou terapii
málem jsem se pozvracela hned tam

táta přijel z jiné země a šli jsme do restaurace a snědla jsem půl salátu a polévku a nikdy jsem nebyla na sebe tak pyšná

spousta malých dětí si se mnou hrála a snažila se mě donutit více jíst a dávali mi dost jídla

a má žebra byla méně znatelná a mé tváře méně propadlé a když jsem se vrátila do školy

jedla jsem

nezvracela jsem

věc je v tom že mé nohy jsou jak párátka a moje srdce seschlé a mé plíce splasklé pod žebry ale já se nevzdám a nejsem jen příběh na odstrašování jsem srdce a plíce a oči a rty a existuji

a uzdravuji se"