věc je v tom

16. října 2014 v 21:27 | brusinka |  originální tvorba
její ruce se netřesou když řekne že lidi s poruchou příjmu potravy se nechtějí uzdraavit

její žebra nevisela skrze její kůži
hrozíc probodnutím

její srdce bilo pravidelně

celé mé tělo se klepalo a má mysl též a můj nepravidelný pulz hučel mýma ušima když jsem zvedla ruku a řekla:

"věc je v tom,
že mi byly tři roky když jsem jela ke svým příbuzným do bosny a oni nastřádali peníze aby zařídili velkou hostinu a já snědla celé 2 kila jehněčího a ani mi to nebylo líto protože chutnalo dobře

věc je v tom,
že jsem dojídala zbytky po své rodině a strávila jsem většinu času jídlem

věc je v tom
že mi bylo osm
jedla jsem dvakrát více dortíků než má sestra, ale jí bylo řečeno že bude tlustá pokud nepřestane se sladkostma

věc je v tom,
že mi říkali kost, kostra, smrtka
vážila jsem 20 kilo na začátku střední

věc je v tom že jsem snědla cokoliv nezávisle na chuti a jedla a jedla a jedla a jedla a

jedno ráno jsem zvracela
ne protože bych chtěla
prostě se to stalo

a pak zase
a zase
a zase

a budila jsem se v 5 ráno a třásla se v chladném vzduchu, čekala až přijde nevolnost a ona přišla a dusila mě a já zvracela a pak jsem šla do školy a předstírala že jsem v pohodě

(ale nebyla jsem)

přestávala jsem jíst, pomalu a pak najednou jsem ani nesnědla krajíček chleba denně protože chutnal jako popel a věděla jsem že ho stejně zase vyzvracím a když jsem otevřela lednici začala jsem brečet protože tu nebylo nic co bych chtěla jíst co by vypadalo chutně a

máma mě dovezla do nemocnice
teda vzaly jsme si taxík a celou cestu mi bylo špatně a měla jsem hlad

první den tam jsem snědla 3 sousta chleba a vypila 2 loky vody

ráno jsem zvracela dvakrát za sebou a bylo to poprvé co jsem se zhoršila a cítila jsem že už nikdy nebude nic v pořádku
k snídani jsem si třikrát kousla do housky a byla jsem tak plná že se mi chtělo brečet
k obědu tři lžíce ovesný kaše
chutnala jako cement

třetí den sestřička řekla že musím začít jíst piškoty protože jinak mě zaháknou na kapačku
vyděsilo mě to a tak jsem vzala pytlík a začala je jíst jeden za druhým a brečela jsem a byly slané mými slzami a sestřička přišla: nemusela ses nutit nemusela se

máma přišla a já brečela vždy když odešla
koukala jsem na kostel v žlutém světle a chtěla jsem být tam

přišla za mnou psychiatrička
klepala jsem se a ona mě nechala říct dvě věty a diagnostikovala mě s depresí a chtěla abych chodila na skupinovou terapii
málem jsem se pozvracela hned tam

táta přijel z jiné země a šli jsme do restaurace a snědla jsem půl salátu a polévku a nikdy jsem nebyla na sebe tak pyšná

spousta malých dětí si se mnou hrála a snažila se mě donutit více jíst a dávali mi dost jídla

a má žebra byla méně znatelná a mé tváře méně propadlé a když jsem se vrátila do školy

jedla jsem

nezvracela jsem

věc je v tom že mé nohy jsou jak párátka a moje srdce seschlé a mé plíce splasklé pod žebry ale já se nevzdám a nejsem jen příběh na odstrašování jsem srdce a plíce a oči a rty a existuji

a uzdravuji se"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Batter Batter | Web | 17. října 2014 v 16:12 | Reagovat

Ah. Ah, ah, ah.
Drahá autorko, vůbec nevím, jak svůj komentář začít - jsem tvůj tichý obdivovatel už nějakou delší dobu, avšak pouze nyní jsem se konečně sebrala k tomu, abych se vyjádřila - a teď vůbec nevím, kde začít.
Předpokládám, že tento článek je nejspíše složený z poznatků tebou prožitých událostí... (možná ne? Opravdu netuším!) a jako člověk, který se s poruchami příjmy potravy zná až nevhodně blízko, musím přiznat, že jsi všechny myšlenky zmateně pobíhající v hlavě nemocného vystihla naprosto dokonale. (Tím nechci říct, že všichni lidé s PPP myslí stejně. Myslím tím, že celková zoufalá atmosféra tvého dílka je zvrhle správná.) Celá tva povídka se mě dotkla nečekaně osobně - od samotného začátku až do úplného konce, který mi tak trochu rozbil srdce. Ale jen v tom nejlepším smyslu!
Přečetla jsem celý tvůj blog - a hrozně, hrozně moc se mi líbí tvůj styl. Netvrdím, že je dokonalý; je ale nádherně originální a tak nepřesně přesný, že se čte svižně a prostě jedna báseň. (pun not intended) Opravdu, předáváš svá slova přes monitor tak jednoduše, tak výstižně, že mi to pomalu bere dech.
Hah! Teď nevím, zda bych tento komentář vůbec měla zveřejnit. Zvrtl se do podivného klubka komplimentů, osobních zážitků a pochval - a už ani já si nejsem jistá, co původně jsem měla na jazyku. Nakonec ti s tím na blog přeci jenom plácnu - už jenom proto, abys věděla, že jsi strašně, strašně moc talentovaná, silná a prostě jedinečná!

2 Severka Severka | E-mail | Web | 21. října 2014 v 23:20 | Reagovat

Ach. Netuším, jaká by byla správná reakce na něco tak osobního a niterného, ale chci jen říct... obvykle originální tvorbu na blozích nečtu, ale ta tvoje měla už od začátku nějakou zvláštní jiskru, která mě přiměla dočíst až do konce a ještě přidat pár tvých dalších básní. Všechny jsou výjimečné, smutné, úžasné. Možná proto, že jsou ze života? Nevím, každopádně díky za zážitek. Nepřestávej psát :)

3 brusinka brusinka | Web | 26. října 2014 v 19:20 | Reagovat

[1]: Děkuji ti mockrát, ani nevíš, co všechno pro mě tenhle komentář znamená! Je mi líto, že sis tím taky musela projít, ale život jde dál a překonáváme překážky <3.

4 brusinka brusinka | Web | 26. října 2014 v 19:20 | Reagovat

[2]: Díky díky! Jsem hrozně ráda, že tě to zasáhlo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama