sanctissima mitissima - part 1

6. března 2016 v 19:42 | brusinečka
na chvíli jsem tu změnila čas, tak se nelekněte. už jsem moc unavená, nechce se mi to upravovat.




Třicet dva odstínů smutku je přísně vyhrazeno pouze pro strasti týkající se nadcházející svatby, dvanáct pro narození neradostně očekáváného dítěte, deset pro momenty, kdy se ji dotýkal s něžností v očích a láskou v srdci a z celého jeho bytí vyzařovala laskavost.
Ale celkově čtyřicet osm náleželo momentům, kdy se tak podíval na Lokiho, tak bratrsky ho poplácal po rameni, žertovně ho objal a políbil na tvář, s nevinností a naivitou dítěte či možná přespříliš nadšeného štěněte a usmál se - moc krásně a široce, okouzlujícně. Protože pokaždé v takové chvíli se Loki usmál, ale setřásl ho, protože takový prostě měl být - očekávalo se to od něj. A jeho oči se zalesknou, ale pouze na chvíli a pak si zase vzpomene, že Thor je jen jeho bratr a že se bude ženit a že to ve skutečnosti není takový konec světa, ale jemu to tak dost připadá, a tak se napije trochu kafe a usměje se a ve skutečnosti nechce nic víc než jít zase do bezpečí domova.
Nicméně některé věci mu stále nejsou dopřány a nejspíše ani nikdy nebudou, a tak zůstává dlouho do večera u svého adoptivního bratra v bytě a povídá si s ním o tom, jaké sako si vezme a o jeho svatebním slibu a "moc ti to přeju" a "jsi šťastný muž", ale Thor je sice šťastný muž ale jaksi se při tom všem zmatku pozapomnělo na Lokiho štěstí, ale Loki se naučil mlčet a nevyžadovat soucit, protože ten si lidé jako on nezaslouží. Teda alespoň tak nějak si to pamatoval, z různých pohádek a odstrašujících příkladů pro malé děti, kterým se kdysi smál a dnes se jim také smál, ale trochu jinak, protože ne všechen smích je ten samý a ten jeho dnešní byl dospělejší: zoufalejší a hloupější a smutnější a striktnější a nudnější, stejně jako celý jeho život.
Osobní tragédie jsou vždycky pro danou osobu mnohem větší než genocida kdy může být.
Vrací se domů za tmy a vyhrabává klíče z vnitřní kapsy svého kabátu. Zapomněl si je.
Musí prozvonit svou sousedku, o které ví, že stále ještě bude vzhůru a použije svůj šarm, aby ji přesvědčil, že se má fajn, a usmívá se zase, zuby vyceněné a oči skleněné prázdné, jako ty kuličky se kterými si děti cvrnkaly dokud ještě byly malé a jež je dokázaly fascinovat a zabavit... než se na všechny zapomenulo a nahradily je telefony - tak přesně takové oči a dlouhé vlasy učesané dozadu a to mu připomíná, že by se měl ostříhat. Sousedka mu to jak jinak sežere a má na sobě šaty ve kterých si je jist, že by vypadal mnohem lépe než ona právě teď vypadá, kdyby se snažil, ona je neumí nosit s nutnou elegancí a vznešeností a kdyby mu ji bylo líto, poradil by jí, ale není, je mu absolutně lhostejná, a tak vejde do svého zatemnělého bytu, vykouří jednu cigaretu na okně a vyhodí ji dolů na chodník.
Je už půlnoc a nikdo tudy nechodí - celý zbytek města je živý jen tady jako by se čas zastavil a to ticho je tak nepříjemně všeobecné, že se musí na chvíli zastavit a poslouchat auta, aby se ujistil, že není opravdu zase takové ticho.
Absurdní květináč visící z balkonu odnaproti shodí v 4:22 kočka a hlasitě zamňouká. Loki stále ještě hledí na město.
V 4:28 se konečně rozhodne jít spát.
Druhé ráno ho probudí - kdo jiný než - jeho bratr telefonátem, který prostě nemohl počkat na později, protože Jane porodila a je to děvče, ale stále ještě nemá jméno. Loki jim pogratuluje, velmi upřímně, tedy alespoň navenek, protože tak se to dělá a slušnost tak káže, ale ve skrytu duše chce to dítě stáhnout z kůže: velmi pomalu a užívat si toho jak ječí a poté ho sníst, trhat z něj maso zuby (potenciál lidských čelistí je mnohem větší než většina lidí ví) a kosti zahodit stejně jako nedopalek od cigarety, na chodník, kde se neoctne nikdo kromě koček a zvláštně vypadajících květináčů a poté se dívat jak se hroutí jejich životy, sledovat je jak umírají a jak se jejich vztah rozpadá a jak se Thor zase dívá jen na něj a ne na ni (a je jedno jak se na něj dívá, hlavně že na něj hledí) a pak by vše bylo tak jak má být, ale místo toho to bratrovi típne a jde spát (a ten štiplavý pocit, co přemohl jeho oči, rozhodně neznamenal slzy).
Tentokrát se vzbudí odpoledne, venku svítí slunce a skrze rolety se promítají tence a nepřesně nalinkované paprsky slunce na jeho postel. Vstane a obleče se, bere si na sebe tričko, které nejspíše ani není jeho. Neví, kde ho vzal, ale je dost možné, že ho tu nechal někdo, s kým se v minulosti vyspal, vlastně je to jediné logické vysvětlení, ale omeleta je zajímavšjší, a tak se místo řešení původu záhadného kusu oděvu nasnídá v 14:52 hodin přesně. Nahází do sebe jídlo a vyráží v kabátu do města, do nejbližší kavárny, kde na něj už čeká Frigga.
S věkem vůbec nepobyla krásy a mladosti, pouze pytle pod očima se jí prohloubily a její úsměv působil trochu unaveněji, ale pořád neopustila své místo nejdůležitější a nejpůvabnější ženy v jeho životě, ačkoliv, Loki zrovna nejevil dvakrát velký zájem o ženy. Ale jak už někdo kdysi řekl světu "A boy's best friend is his mother".
Sedí u stolu blízko k oknu a vlasy si sepnula do drdolu, který ale zdaleka nevypadal přílišně přísně, naopak, dodával jí určitý pocit, atmosféru, vůni magnolií a mandlí, lehce kořeněnou čerstvým letním dnem, i přestože je zrovna krutá a bezostyšně chladná zima.
Když přijde ke stolu vstává a objímá ho. Trošku nižší než on, ale zase si připadá jako malý desetiletý chlapec, když zaboří tvář mezi její hrdlo a rameno a její smích se mu nesl příjemně skrze její krk až do zbytku těla a vibroval vzduchem jako fontána domova.
Pozdraví se a ptá se ho; jak se máš a on odpoídá; dobře máti, mám se přímo skvěle, však to znáš, mohlo by to být i horší, není to zrovna úžasné, ale to tě snad nepřekvapuje, ale na tobě záleží, co ty, jak se máš a ona nesouhlasně pokývne hlavou a s urgencí v očích ho uchopí za dlaně, mnohem větší než její a je to tak zvláštní, tak jiné než jak mu to připadá, a pokračuje; co se děje, mluv se mnou o tom, víš že vše co dělám je pro tebe, ach bože Loki, je mi to líto a on zase; ne, máti, v pořádku, nic se neděje, nemůžeš mi nijak pomoct, netrap se tím a nasadí jeden z těch úžasně falešných úsměvů, kterému ani jeden z nich nevěří ale oba potřebují předstírat, že je pravý.
A potom jí nenápadně tečou slzy po tváři a obejme ho a on se dusí, dusí se, protože to je všechno jeho vina, že se narodil tak zvrácený, protože z ženy tak skvělé by nikdy nic tak příšerného nemohlo vzejít, a tak dávalo smysl, že nesdíleli geny a prochází se podél řeky a pozorují chystající se bouři a sžíralo je ticho. A nakonec se ho zeptá jestli mluvil se svým otcem, a že jeho otec to myslí dobře, a on odpovídá, že ne, že to není jeho otec, a nevyřčená otázka visí po zbytek dopoledne ve vzduchu, zatímco sledují odrážející se oblohu hladiny.


Domů se vrací před večerem a má na záznamníku přesně dva vzkazy: jeden od Thora a jeden od Darcy. Rozhodne se oba dva přehrát, ale poslouchal pouze napůl, zatímco si na chleba mazal máslo. Zněly nějak takto:
"Loki, Jane se vrací za tři dny z nemocnice, rozbilo se mi ale auto, tak jsem doufal, že bys nás svezl. Zavolej mi." a "Snažím se ti dovolat a jestli během další hodiny nezavoláš, asi se k tobě vloupu do bytu. Tak se tam pokus nepobíhat nahej, nebo tak nějak... i když na druhou stranu... no nic, ozvi se, pa."
Loki si ukousnul kus chleba a vyhlédl z okna.
"Pro uchování zpráv zmáčkněte jedničku. Pro smazání zpráv stiskněte dvojku."
Mraky se pohybovaly s určitou mléčně lenivou elegancí po zaprášeně šedé obloze. Jejich obrysy byly téměř jako beztvará monstra vyžadující vládu nad nebem a občas pohltily hejna rorýsů, mířící kamsi k nebi na své pouti bez přestávky. Vítr je popoháněl jako své stádo špinavých ovcí před sebou, smýkal je rourami světla a vysoko mezi kovovými monstry, která tam nasadilo lidstvo.
"Pro uchování zpráv zmáčkněte jedničku. Pro smazání zpráv stiskněte dvojku."
Občas se mu zdálo, že ty mraky se k němu jednou dostanou - projdou tenkým sklem jeho okna a tiše ho zahalí do svého všeobecného zmatku, omámí ho svou nicotou a třeba konečně uvidí hvězdy a prázdnotu, sám a s hlavou prázdnou a pán všeho i ničeho, protože být pouze pánem všeho nikdy není dost, protože cokoliv co nepatří do množiny všeho vám pak nepatří a všechno to nic okolo je příliš veliké, aby jej mohl ignorovat.
"Pro uchování zpráv zmáčkněte jedničku. Pro smazání zpráv stiskněte dvojku."
A dívat se ven ho uspokojovalo, připomínalo mu to, když čekal na přechodu než přejede vlak přes koleje a koukal se vždycky na ty koleje a říkal si, že tohle by ještě stihl a pak by přejel vlak a část jeho samotného by na těch kolejích umřela a on by to se zájmem pozoroval a sice se vždy mírně zachvěl v momentu, kdy se jeho těla dotklo čelo vlaku, stálo to za to a odcházel vždy z toho místa plného mrtvol jako had, který svlékne kůži a nosí jednu, úplně novou.
"Pro uchování zpráv zmáčkněte jedničku. Pro smazání zpráv stiskněte dvojku."
Loki si povzdechl a otočil se čelem k lesklému záznamníku se žlutě blikajícím číslem 02 na drobném displeji. Po chvilce uvažování stiskl jedničku, ze které se už odlupovala barva a vypadala spíše jako I. Pak namačkal pár čísel a stiskl zelené tlačítko.
"Haló?"
"Myslel jsem že tys byla ta kdo mi volal a vyhrožoval, že mi sem vtrhne, ne?" Loki se mírně ušklíbl a jednou rukou si mimoděky pohrával s televizním ovladačem, který se povaloval vedle něj na gauči.
"Och zlato, to jsi ty? Já jsem si říkala jakej idiot mi to může v tuhle chvíli volat?" rezonoval Darcyin hlas skrze sluchátko.
"Tak to se teda omlouvám. Copak, přerušil jsem jednu z tvých tradičních masturbačních rutin?" Loki navázal jakoby mimoděky.
"Možná. Ach to je jedno, celkems to pokazil. Ne že bych nebyla vždycky pro phone-sex ale musíš mě před tím varovat. Stejně tak mi mohla volat moje matka." povzdechla si Darcy jakoby dramaticky a na Lokiho straně to zašumělo až nepříjemně hlasitě.
"Dřív budeš mít phone-sex se svou máti než se mnou. Ale hezkej pokus," Loki se bezděky pousmál.
"Naděje umírá poslední. Tak co, Laufeysone, jak se ti daří? Nebo počkej, nech mě hádat; jsi zase v jedné ze svých Thor&Jane indukovaných depresí, ale nikdy to nepřiznáš, melancholicky koukáš do nebe a myslíš si jak si zkurveně poetickej. Přihořívá?"
"Možná," Lokiho úsměv zmizel z jeho obličeje.
"No vidíš, tak to pro tebe mám skvělou zprávu. Zítra tě beru na kafe. Ven. Protože můžu. A ne, tentokrát ti neskočím na výmluvu, že ses nachladil jen abych tě našla doma jak požíráš zmrzlinu."
"Pft. Asi nemám šanci, co?" Loki si hluboce a velmi seriózně povzdechl.
"Ne, se mnou ne. Vyzvednu tě, jakožto ten zodpovědněj postarší úchylnej chlápek, kterým ve své duši jsem."
Loki si nemohl odpustit uchechtnutí při této větě, ale rychle to zamaskoval jako zakašlání.
"Fajn, dědo. A mimochodem?"
"Hm?"
"Já jsem hrozně poetickej, abys věděla."
Darcy se na druhé straně upřímně zasmála a zavěsila. I Loki se cítil o trochu líp, náhle a neočekávaně. Ale teď přišla méně příjemná část jeho denních povinností. Váhavě namačkal Thorovo číslo a zavolal mu.
Vyzvánělo to přesně čtyřikřát a Loki už to chtěl radostně vzdát, ale nakonec se probojoval ke slovu a pozdravilo ho bodré "Loki!" jeho bratra.
"Ano, to jsem já. Volám ti kvůli tomu autu." Nemůžu to udělat, protože se mi hnusí pohled na vás dva (tři, připomíná mu jeho mozek, teď už jsou tři) spolu a taky nesnáším, to jak se snaží Jane být milá a jak ty si ničeho zvláštního nikdy nevšimneš. "Rád vás svezu, ale potřebuju vědět kdy."
Nabourá s tím autem. Naschvál. Tak aby to zabilo Jane a jejich dceru. A najednou se mu to zdá jako dobrý plán a pak by předstíral jak moc mu to je líto, ale ve skutečnosti by plesal radostí. Mentálně, řekněme. Jeho oči a jeho duše, náhle by ho to tak uspokojilo a zničilo, ale zničilo by ho dobře, jako když přes něj přejížděl vlak, ale ve skutečnosti se mu to jen zdálo. Jako by ho každou chvíli měly mraky obejmout a zahalit jeho mysl do příjemně nevidoucí tmy, slepě hmatající po světle, kterého se celý svůj život stranil. A Thor by ho nenáviděl, a nenáviděl by ho navždy a nenáviděl by ho silou tisíce sluncí, ale Lokimu by to nevadilo, vyžíval by se v tom, protože nenávist je mnohem romantičtější, než jakou se láska snaží být.
Ale zároveň ví, že pokud by něco takového udělal, narušil by rovnováhu, (démony si nechávejte pro sebe, děti, by měla být první věta, jež se mladí žáci ve škole naučí) tu křehkou dámu ze skla a roztříštil by její široké všechápavé oči na střepy.
Jeho bratr by si konečně uvědomil jaká je zrůda, ale jeho matka též a všichni by se o něj náhle zajímali, ale vůbec by to nebyl ten dobrý druh zájmu a sledovat zklamání jak se usazuje v jejích mlčenlivých očích, by se stalo jeho démonem, tím největším ze všech.
A tak se podřídí konvencím, protože to se od něj očekává, a poslouchá jak Thor diktuje místo a čas a občas zahučí něco do telefonu, aby dal vědět, že stále ještě dává pozor. A pak ho bolí hlava a chce se mu spát, a tak si lehne na gauč a nemůže usnout a měsíční svit se mu svíjí na obličeji jako hromada červů, neustále měnící tvar kvůli laškovně pobíhajícím mrakům. A je to odporné, vskutku, v co vás promění cit, který se zdá býti tak vznešeným a půvabným a čistým, ale ve skutečnosti láska je pouze násilí a sobeckost a deformace nenávisti, co se Lokiho týče - a nic jiného nezná, takže to musí být v pořádku, ne?
Usne. Konečně a tiše a jeho oči jako by oddechovaly samy o sobě, jejich víčka se mírně třepetají v nočním chladu a pak se zase uklidní a nakonec už není slyšet nic, než pípání Lokiho mobilního telefonu, že mu přišla (1) nová zpráva (otevřít) (zpět). Ale Lokiho to neprobudí a sladce si užívá svého přířodou indukovaného odpočinku.
Jak kruté je, milovat někoho, jehož srdce vám nenáleží.
Ale ještě krutější milovat někoho, jehož oči vás nevidí, a jehož uši vás neslyší a jehož plíce nevdechují ten samý vzduch jako vy. A jehož žíly a cévy a tepny nehoří touhou, potřebou cítit tělo toho druhého, cítit jej jinak než kdy předtím, cítit je s něžností a jemně se dotýkat jejich vlasů a cítit je s násilím a divoce zarýt nehty do zad toho druhého, dokud za nehty nezbydou kousky utržené kůže jako suvenýr z bitvy, cítit je se strachem z odchodu a horlivě se třesoucími rty rozesít chladné polibky po jejich těle a cítit je s radostí a smát se s nimi v kakofonii štěstí. Jehož láska není láskou ale afekcí, a vaše láska není láskou, ale obsesí. Jak vskutku strašlivý osud pro kohokoliv, jemuž jsou známé lidské pocity.
A jak obvyklé, protože kdo kdy byl ušetřen tohoto neštěstí - ne, osud lidí nakazoval neštěstí a utrpení a to i zaslouženě dostali. A každý den pak byli nuceni pozorovat to, co nikdy nemohli mít, nikdy ne tak jak to chtěli a potřebovali - a museli se u toho usmívat protože tak prostě lidé fungují - pokud se ti něco nelíbí, nenechej to znát a usmívej se. Jak pateticky konvenční, pousmáli byste se, ale sami byste při tom představovali ty patetické, protože i vy se řídíte řádem lidského světa, ano i vy.
A není divu, že z toho tolik lidí ztratí rozum, úplně zešílí, když konečně poznají svou insignifikanci v očích toho druhého a pak se z nich stávají umělci, protože umělcův pláč jsou jeho slova, jeho nářkem jsou tahy jeho štětce a jeho utrápenými steny jsou noty a písně a harmonie. A umělec se stává pouze prostředkem pro vyjádření umění, ne naopak, jeho umění se jím nechává vytvářet, on jenom zprostředkuje cestu, stejně jako by to mohla udělat taková cestovní kancelář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama