sanctissima mitissima - part 2

6. března 2016 v 19:42 | brusinečka
pokračování prvního dílu protože blog.cz neumí spolknout více jak 4000 slov najednou

Loki se budí v pět ráno, s noční můrou stále čerstvě na jazyku a jeho duše černá troudem. Odebere se do kuchyně a udělá si míchaná vajíčka a s překvapením zjišťuje jak moc velký hlad právě má.

Dojí. Už nemá hlad. Na telefonu má zprávu.

at: 11:54 sender: Darcy
"ve dve jsem u tebe. klidne si ale dej tesne pred tim sprchu nebo neco takovyho, s radosti se pokocham"

Má chuť zavrtět hlavou, ale místo toho si sedne na nevkusnou pohovku, kterou kdysi dostal darem a neměl chuť ji od té doby vyměnit. Sebral nejbližší knihu a chvíli mu trvalo než se zase dostal do děje, jež už z části zapomněl během toho všeho zmatku, ale brzy se znovu nacházel v neprozkoumaných lesích fiktivních světů, a v krajinách věčného ledu, svazujícího všechen život do dusící se kytice ohavnosti.

A pak že on není poetický.

Darcy skutečně vtrhne do jeho bytu ve dvě a v rukou drží obrovskou bílou kočku.

"Bože kurva co to..." zakleje Loki, když se s tím k němu přiblíží.

"Našla jsem ji na chodníku. Nechala se ode mě zvednout, a mě se ji nechtělo pustit," pokrčila rameny.

"Okamžitě ji dej pryč, nebo ji vyhodím z okna a ozkoušíme si ten pád na všechny čtyři u koček," Loki zavrčí a myslí to stoprocentně vážně.

Darcy se zamračí a zamumlá fajn - vrací se o dvě minuty později, tentokrát bez kočky, její uber-extatický výraz na tváři znovu přítomen. Takže, připraven vyrazit, vyhrkne na něj a on ji ze sebe setřásá s mírně otráveným jistě, jistě, však už jdu. Ale jakmile jsou venku na ulici a Loki cítí čerstvý vzduch na své tváři a vidí všechny ty mraky zblízka, také se začne usmívat a úplně zapomene na problémy, které ho ještě před chvíli svazovaly s franktickou urgentností. Takoví prostě lidé jsou - se smrští emocí a výrazů, kterými je mohou nazývat, potřebují mít schopnost unikat, a tak jim bylo do vínku darováno i snadné rozptýlení pozornosti.

A Loki - ten byl pouze dokonalý příklad, nástroj stvoření a hříčka přířody. Dokonale konformní, bez toho aby takovým chtěl být a jeho tragédie byla v porovnání se světem tak nicotná a on to věděl - jeho strasti nic neznamenaly v porovnání s trápením ostatních, jeho smutek nebyl ani vzdáleně tak vznešený a půvabný, jako by smutky měly být, podle knih a filmů, které viděl, příběhů, které slyšel.

Věčný a zvrácený a neměl by existovat, ale teď mu to nevadilo, smál se a žertoval a úsměv širší než půlměsíc na nebi a zašli do kafe a povídali si a sex a poetika jdou občas ruku v ruce tak ta témata zkombinovali. A Darcy byla mnohem chytřejší než kdokoliv koho jinak znal, i když to na sobě nenechávala znát a dostala z něj vždy jen to nejhorší, a ani nemohl vyjádřit jak moc za to byl vděčný.

A tak strávili metaforické hodiny na příliš sladkým kafem a povídali si a smáli se, sobě a lidem a jeden druhému, a zdálo se mu to tak příjemné a známé, tak moc. A škoda, že se mu nemohla líbit Darcy jako nic více než kamarádka, protože spolu by určitě byli... ne-li šťastní, tak alespoň dokonale nedokonalí. Hodili by se k sobě - i když možná se k sobě hodili až příliš, a proto to nikdy nemohlo fungovat.

Seznámili se na oficiálním zasnoubení Thora a Jane. Oba dva měli ne zrovna nadšený výraz a snažili se co nejdříve z akce zdrhnout a podařilo se jim (Darcy) do sebe (Lokiho) vrazit. Měli nervy nadranc, a tak se hrozně pohádali, poté je jeden ze zaměstnanců podniku vyhodil, protože příliš rušili hosty. Nakonec se ukázalo, že ani jednomu z nich to nevadilo. Seděli na obrubníku chodníku před restaurací a Darcy měla v ruce klacík, který našla někde vedle sebe. Jako dítě si s ním hrála a dloubala - neúspěšně - do silnice, dokud ho nezlomila. Loki ji sledoval, snad trochu pobaveně.

Vypadáš jako šestileté dítě, řekl jí a smál se vlastnímu vtipu. Ona se na něj otočila a zasyčela, že třeba ve skutečnosti je šestiletá a jenom příliš rychle roste. On tedy podotkl, že by se něčemu takovému vůbec nedivil. Chvíli na sebe zírali, takový ten moment kdy v každé romantické komedii by si náhle všimli jak je ten druhý úžasný a jak se jeden pro druhého hodí a pak by smrští idiocie dospěli ke svatbě. Ale tohle nebyla romantická komedie, povzdechli si oba dva mentálně a odvrátili jeden od druhého oči.

Zevnitř slyšeli jasně jásot a živou hudbu. Loki se otočil aby se podíval na to, co se vevnitř děje. Thor a Jane tam spolu zrovna tančili - teda pokud se tomu, co tam Thor předváděl, vůbec dalo říkat tanec. Loki se zamračil. Jindy by se bratrovi smál. Dnešek byl jiný. Opuštěnější.

Povzdechl a opřel si lokty o chodník. Zaklonil hlavu. Nahoře samé hvězdy, zahalené v plášti umělého osvícení. A měsíc. Blížil se úplněk. Na nebi už zůstal jenom srpec originální bílé koule, která vesele odrážela světlo ještě před několika dny. Tedy zdánlivě, ale už to muselo být déle. Loki byl realista, mimochodem. Realista s trochou poetického nadhledu na svět.

"Nevypadáš zrovna nadšeně z jejich zasnoubení," žena vedle něj zaskřehotala unaveným hlasem.

"Neříkej," zašeptal Loki.

"Tak co, jaký je tvůj ortel? Zamilovaný do budoucí nevěsty? Protože to tě úplně chápu chlape, Jane je opravdu kus," vyzvídala černovláska.

"Cože? Ne, tak to teda opravdu ne," Loki se rozesmál (ten smích byl tak hořký a zanechával pachuť na jazyku a echo otázky: proč prostě nemůžeš být normální, proč, proč, proč).

"Já jo."

"Pardon?" otázal se Loki jako kdyby špatně slyšel.

"Já jo. Mám ráda Jane. Víc než jen jako kamarádku. Mnohem víc. A mnohem déle než Thor. Život není fér," upřela oči do mělce měňavé oblohy.

"To mi povídej..."

"Takže budu hádat, že ty budeš spíše Thorův tajný obdivovatel."

Loki mlčel. Ticho se přes ně přelévalo ve vlnách, nejdříve slabě a potom silněji. Nakonec ho vyrušilo auto projíždějící kolem.

"Tak to máme těžký no. Já jsem Darcy. Co ty?"

Chvíli uvažoval jestli jí má dát falešné jméno. Ale byl tak unavený, vyčerpaný, chtěl jen jít domů. Už žádné lži. Ne dnes.

"Loki."

To bylo před rokem. Od té doby uběhlo až příliš času - Jane a Thor se rozhodli pro svatbu až poté, co se narodí dítě, protože malicherná Jane nemohla vystát aby na svatebních fotkách byla s těhotenským břichem, téměř jako by to nebyla její vlastní a Thorova vina, že budou spolu mít dítě.

A teď když seděli vedle sebe, stísněni na kožené sedačce a bavili se s takovou lehkostí a veselostí, nikdo by jim nevěřil, že jsou jen přátelé, ale oni ve skutečnosti byli pouze to, a také společní nepřátelé, protože jeden nenáviděl to, co ten druhý miloval a tak hloupě se jim povedlo do všeho zamotat.

Dopili kafe a dojedli zákusky a nastal klid, usadili se pohodlně, Darcy s hlavou opřenou o Lokiho rameno.

"Narodilo se to," hlesla Darcy nakonec.

Loki přikývl a pro ně oba dva to bylo to a ne ona, jen věc, další překážka v jejich nezaslouženém a nedohledně vzdáleném štěstí. Nikdy neměl rád děti a Darcy také nebyla zrovna mateřský typ, ale slíbili si, že pokud by Darcy někdy otěhotněla, náhodou, tak jí s tím Loki pomůže, pokud nebude otec v dohlednu. Ale Darcy ze zásady neuměla milovat muže, ne tak jako ženy, uměla se s nimi milovat, ale ne milovat je samotné, a rozdíl mezi těmi dvěmi byl propastně hluboký, protože mezi tělesným a mentálním uspokojením byl příšerný rozdíl (a kdyby ne, říká si, kdyby ne, tak by pro ně vše bylo o tolik snazší).

"Pojedu je vyzvednout z porodnice. Zavolal mi Thor a řekl mi to. A já jsem..." polkne "... já jsem řekl ano. A pak jsem na chvíli přemýšlel a napadlo mě, že bych s tím autem mohl nabourat. Nechat všechny v zadních sedadlech tak aby do nich naboural náklaďák. Nebo to riskovat a napálit to do stromu. A říkal jsem si, že třeba bych je tak zabil. Jane a to dítě, tím myslím. Nebo možná nás všechny, a pak bych konečně měl pokoj. Klid. Víš, co tím myslím. A jen na chvíli, na zlomek setiny sekundy jsem se živě viděl, s krví na lebce, Thor vedle mě, možná omráčený, a Jane na zadním sedadle, s hlavou zvrácenou v tak, tak nepřirozeném úhlu. A to dítě... z toho byly cáry a kusy a krvavá kaše."

"Nikdy bych ti to neodpustila," Darcy odpovídá pravdivě a bere ho za ruku. Hraje si s jeho malíčkem.

Zasměje se, ale zní to tak špatně a tak falešně. "Já vím."

"Za dva dny je s sebou beru. A pak se oni budou brát. Všecko bylo, je a bude ztraceno," říká Loki už silnějším hlasem.

Nakloní se k němu. Její vlažný dech ho lechtá za uchem, když vydechuje. Černé kudrny mu padají do tváře a její voňavka je neskutečně výrazná. Maliny. Voní jako maliny. Šeptá mu do ucha. Šeptá: utečeme nejdražší, zbalíme si kufry a necháme je za námi, ať se tu lopotí. Já hlásím smrt normalitě, tak jim utečeme před svatbou. Jako dva milenci, co se nemilují. Vytratíme se jako když dýchne na sklo.

A pak oba zakloní hlavu a tiše se smějí, beze zvuku, protože ani jeden toho není schopen, protože jsou slabí a závislí a nepřežili by ani den bez své drogy v tom velkém světě, ale jak je krásné snít.

Vrací se domů a vidí po cestě tu hromadu mraků a přeje si na ně nasednout, s Darcy a opustit tohle prokleté místo a už se nikdy nevrátit a zapomenout na všechny a všechno, zanechat je tady, odkud by za ním už nemohli. Ale obloha se rychle roztáhne a vizi mu zastíní slunce a akrylově modré nebe.

Byt je tak osamoceně tmavý; závěsy zatežené. Na stole má pár pomerančů. Jeden z nich bere a loupe. Kus slupky u uvízne za nehtem a snaží se ho vyndat, protože něco takového se mu hnusí. Natrhne si při tom kůži okolo nehtu. Krev. Je jí hrozně málo, jako by se styděla téct.

Konečně skončil a dává si pomeranč. Neuspokojícně nahořklý.

Šťáva mu teče po bradě - je to nechutné, on je nechutný, ale to bude muset počkat. Oboje.

Je už zase večer jako vždy. Volá mu Thor. Mluví celou dobu o své rozkošné dceři, vážně bys ji měl vidět, Loki, a Loki ho moc neposlouchá. Říká, že zítra by měl Loki přijet, podívat se za nimi. Ten se usměje a řekne: samozřejmě, to si přece nenechám ujít.

Neví proč se takhle nechává vláčet.

Usíná a zdá se mu o rukou na krku toho dítěte. Tiskne a tiskne a tiskne a pak cítí ty samé buclaté dlaně dítěte na svém krku a tiskne a tiskne a tiskne... dokud se neprobudí.

Oči má unavené a trochu ho pálí, celý svět je rozmazaný a bolí ho záda a říká si: tohle není nejlepší začátek dne, ale měl i horší, tak se s tím smíří a dá si snídani.

Je šest třicet osm. Je šest třicet osm a Loki si jde dát snídani. Je šest třicet osm a někdo mu zvoní na dveře. Je šest třicet osm a před jeho dveřmi stojí zmáčená Darcy. Venku prší, všimne si Loki. Musela přijít pěšky, napadne ho.

Třese se zimou a neusmívá se. Nemá na sobě ani rtěnku. Přišla jen v bundě a kalhotách. Zelených. Pokyne jí, aby šla dál. Sedne si na jeho gauč. Ani boty si nesundá. Nejspíše ji něco takového ani ještě nenapadlo. Jeho gauč je teď durch mokrý.

Darcy se klepou kolena.

"Měla jsem sen. Měla jsem kdysi takový sen, že bych třeba mohla být šťastná. Mohlo mi být, kolik? Sedm? Osm? Snila jsem o tom, že jednoho dne budu žít v obrovském domě na slunečném vrchu a že tam budu mít dvě krásné jabloně. A měla bych tam psy, několik. Retrívry. A možná i kočku, kdyby to šlo." Její hlas se klepe, nestabilní a křehký a Loki má strach, má strach, bojí se, protože se něco stalo a on neví co. "A rozhodla jsem se tehdy, že bychom tam žily s Jane, spolu, protože jsem ji vždy měla moc ráda, možná ne tak jako dnes, ale moc jsem ji milovala a proto jsem s ní chtěla bydlet tedy i v tom domě. A taky mě nějak tak napadlo, že bych měla děti a vychovaly bychom je, šťastné a veselé malé haranty," směje se, ale její tváře jsou pokryté slzami.

Utírá si oči. "A později, když na to přišla řeč, jsem prostě věděla, že bych nebyla schopná takovému dítěti ublížit, ani té ideji toho dítěte, i když samozřejmě své názory jsem nikomu nevnucovala."

Loki si sedá vedle ní, bezhlesně ji pozoruje.

"Jsem těhotná. Nemůžu se toho zbavit."

Mraky. Všímá si mraků. Nejsou tu totiž vůbec. Nebe celkově zahalila mlha a ani hvězdy skrz ten hutný tekutý opar nebylo vidět, tiše se na něj odrážela jeho vlastní samota.

Všechno to bylo jen znamení, uvědomil si.

Otočil se hlavou k Darcy. Pokývnul, jemně, rozumím.

Darcy vypadala takhle úplně zoufale a usmála se na něj skrze slzy a vtiskla mu chladný polibek na rty, její plné proti jeho popraskaným. Zůstal sedět a nic neříkal. Nebylo to nic romantického, ani sexuálního, to věděl. Jen stvrzení. Dopis na rozloučenou. Pro staré lásky na které chtěli zapomenout.

Odtáhla se od něj.

"Slíbil jsem Thorovi, že ho navštívím v nemocnici."

Darcy přikývne. "Tak pojedeme. Naposledy."

A vyjdou z bytu ruku v ruce, a ta jeho je upocená a teplá, její naopak prochladlá, ale stejně se drží, protože kdyby se pustili, ano, kdyby se pustili, tak zajisté spadnou, nikdo neví kam. Dojdou k autu, které Loki odemkne a jedou v tichosti, pouze hluk obscénní hudby z rádia je ruší z jejich klidné revérie.

Nemocnice je velká, s šedě modrými chodbami a příliš jasnými zářivkami na stropě. Připadá si v ní trochu ztrácený a vede za sebou Darcy jako jistotu. Brzy naleznou oddělení, kde má být Jane s Thorem.

Oba je uvítají s nadšením. Jane a Darcy si spolu živě povídají (naposledy, napadne ho) a on si sedne vedle Thora, který drží v ruce uzlíček něčeho. Upřímně zapáchá a odpudivě brečí. Nechápe co na tom Thor vidí.

Thor mu povídá o dítěti a o Jane, Loki pouze přikyvuje. Nedává moc pozor, jenom se snaží zapamatovat si kontury jeho obličeje.

Po chvíli se zvedne, v polovině Thorovy věty a obejme ho, opatrně aby se dítěte nedotkl, protože mu přijde odpudivé. Thor na něj kouká, jako kdyby nad něčím - vyjímečně - přemýšlel. Nakonec se zvedne a chytí Lokiho za ruku. Obejme ho znovu, silněji, dítě odkládá Jane do náruče.

"Bratře, opatruj se, prosím," šeptá mu do ucha a Loki má v očích slzy a tak se zasměje aby to skryl a řekne něco o Thorově sentimentalitě. Ze dveří je dříve než si toho kdokoliv může všimnout. Darcy se k němu brzy u automatu na kafe připojí. Dá si horkou čokoládu. Loki nic. Odchází, a nehodlají se vrátit.

Když nasednou do auta, mají jen hrstku peněz a svoje oblečení. Jedou někam daleko. Možná Francie.

Loki zjišťuje, že na svém mobilu má (1) zpráv v hlasové schránce. Přiloží telefon k uchu.

"Pro uchování zpráv zmáčkněte jedničku. Pro smazání zpráv stiskněte dvojku."

Tiskne dvojku.

Konečně si připadá svobodný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamatari Kamatari | 27. dubna 2016 v 21:57 | Reagovat

Už dlouho jsem nikomu nepsala komentář... Narazila jsem na tvůj blog náhodou, když jsem si četla komentáře u Paní Archivové. Moc se mi líbí syrovost citů, kterou vykresluješ, nejen v této povídce, ale i v tvých osobních příspěvcích - donutí to člověka zamyslet se.
Short story long, dík za podnět k přemýšlení. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama