Listopad 2016

znovu se narodit

5. listopadu 2016 v 23:18 | brusinečka |  brusinčiny kecy
Je 23:07 a za necelou hodinu mi bude 18 let.
Vypila jsem večer kafe, abych vydržela vzhůru do půlnoci (můj spánkový režim je velmi... intenzivní) a teď svírá můj žaludek nervozita. Nevím jestli je to kafem nebo úzkostnou poruchou. Připadám si zvláštně, trochu chci brečet ale dobrým způsobem. Slova mi padají z hlavy neohrabaně, většinou bych našla hezčí způsob formulace vět, hezčí rozvržení odstavců. Cítím strach a taky cítím nervozitu a hlavně....

...hlavně chci tenhle moment prožít. Spoustu let svého dětství jsem ztratila, ať už jako následek traumatu nebo obyčejné zapomínání. Chci si pamatovat každou sekundu současnosti, držet se pevně momentu a nenechat ho jít.

Když Virginia Woolf spáchala sebevraždu, cítila se podle mě podobně. Umírat je trochu podobné jako zůstávat naživu, když žijete s depresí: oboje je náročné rozhodnutí.

Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiju osmnácti. Když mi bylo 4, napsala jsem nějakou zvláštní básničku o smrti a hodinách, už si nepamatuji její přesné znění, ale rodiče ji pořád mají schovanou. Když mi bylo 5, zamilovala jsem se, a chtěla umřít. To by děti neměly cítit, ale jiné dětství jsem neměla. Jako by mi ho ukradli.

(kdo mi ho ukradl? můžu si za to sama?)

Snažím se soustředit, ale stále se zatoulávám myšlenkami jinam. Kolik minut ještě zbývá? 47. 47 minut nezletilosti, adolescence.

Vím, že tohle vrhnutí do dospělosti je jen symbolické, ale stejně, je to jako kdybych uzavírala jednu kapitolu svého života. Plánovala jsem tak do poloviny téhle kapitoly, zbytek jsem naimprovizovala a teď musím vymýšlet další příběh. Autorský blok. Co si se sebou teď počnu?

Je to děsivé, zodpovědnost, představa dospělosti. Vím, že už stejně mám tolik zodpovědnosti, že se nic nezmění, že to bude v podstatě stejné, ale mám právo cítit trochu nostalgie nad ztraceným dětstvím. Když jsem byla mladší, nesnášela jsem, když mi říkali, že jsem ještě dítě - teď bych se ale schovala pod peřinou a předstírala, že toto se mě netýká.

Smrt? Život? Znovuzrození?

Podstata článku tu není. Za chvíli mi bude 18, a pak půjdu spát. Popřeje mi pár lidí, rodiče mě vezmou ven, užiju si den. A pak bude vše zase normální. Nic velkého.

Je to jako bych stála nad Macochou a chystala se - ne skočit, ne. Otočit se, i přestože touha skočit byla veliká, a jít dál.

Zbývá ještě 42 minut do mých osmnáctin a tenhle článek nemá pointu.

Nejsem sama.